Sylvie Fárová: ráda bych se s vámi podělila o své pocity, coby PARKINSONIČKA

Sylvie Fárová: ráda bych se s vámi podělila o své pocity, coby PARKINSONIČKA

Myslím si, že každý z vás si prodělal ten šok, když lékař vyslovil onu větu: “MÁTE PARKINSONA“. První, co mne napadlo: PROČ PRÁVĚ JÁ, vždyť mám za sebou dvě operace a dvě reoperace totální endoprotézy kyčlí !?, cožpak  to nestačí? Nebojte se… přenesu se do událostí po dvou letech…

Na RHB  oddělení naší nemocnice mne učili chodit, však určitě znáte ten pocit náhlé ztuhlosti a nemožnosti  udělat  alespoň malý  krok….  Stála jsem tam jako tvrdé „Y“, vyděšená, že už nikdy nebudu chodit a marně mne paní doktorka utěšovala….  Pak odešla, aby se vrátila s pomůckou, kterou používám dodnes. Ptáte se, co je to za zázrak? Moje  „ŠPEJLOCHODKA“

Byla to tehdy obyčejná špejle, přilepená na francouzskou hůlku v její dolní části tak, aby měl MR. PARKINSON SVOJI PŘEKÁŽKU, KTEROU BYL OCHOTEN RESPEKTOVAT A PŘEKRAČOVAT. Dnes tam ovšem mám pletací jehlici a jsem šťastná. ONO TO TOTIŽ STÁLE FUNGUJE. Ale to je jenom jedno malé vylepšení, s ostatními potížemi se peru úplně stejně jako i vy ostatní.

Musím říci, že  při chůzi okolo našeho paneláku, jsem  zažila mnoho zajímavých a veselých (kdyby to  zároveň nebylo tak smutné) okamžiků, neboť lidičky  se mi, v dobré víře,  snažili pomoci. Chtěli odstranit onu věc prý, abych o ni nezakopla.

Pokud vás můj příběh alespoň trochu zaujal, jsem ráda. Chcete znát další různé příhody jedné Parkinsoničky?

Ze zoufalství jsem tehdy napsala tento výtvor:

HLEDÍM Z OKNA SVÉHO BYTU

HURÁ KONEČNĚ,

ZIMA  TU JE !

OBRACÍM SE ZNECHUCENA, 

TO JENOM POLYSTYRÉN POLETUJE.

 NÁŠ PANELÁK DOSTAL ZIMNÍ DEKU,

PŘIKRYJÍ SE LOUKY, TŮJE,

A PAK – AŤ  SI SNÍŽEK POLETUJE.

….. MYSLÍM,  LETOS   „ SNÍŽEK „  URČITĚ POLETOVAT  BUDE  ……

 

KRÁSNÉ VÁNOCE PLNÉ POHODY, VŠEM, VŠEM…

PŘEJE JEDNA  PARKI  z Tábora.

Zanechat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejňována. Required fields are marked *

*

„Snažme se žít tak, aby naší smrti litoval i majitel pohřební služby.“ Mark Twain